Reportáž: Windsor a Sandown v rytmu country a soulu

Reportáž Jaroslava Fabrise

O následujícím víkendu nás čekají pouze dostihy v Netolicích, takže jsem našel čas, abych se ještě jednou ohlédl za nedávnou návštěvou Anglie. O dostizích v Ascotu a Goodwoodu, kde se servíroval turf na té nejvyšší úrovni, už jsem referoval dříve, nicméně když už jsme na místě, pravidelně se toho snažíme stihnout co nejvíce. Opět jsme tak navštívili několik hradů, zřícenin a katedrál a dokonce jsem si po čtvrtstoletí zaplaval v moři, když Atlantský oceán byl na pobřeží Portsmouthu teplejší, než bych očekával. Našimi hlavními cíli ovšem samozřejmě byla dostihová závodiště. Těch se ve Velké Británii nachází celkem 59, a když jsem si projel jejich seznam, zjistil jsem, že už jsem za posledních zhruba deset let navštívil většinu z nich. Konkrétně dostihy jsem viděl na 24 britských drahách a dalších 10 závodišť jsem navštívil mimo dostihové dny.

dráha ve Windsoru z tiskového centra, foto: Jaroslav Fabris

Letos jsem premiérově sledoval dostihy ve Windsoru, ovšem má premiéra se datuje už na leden. Tehdy jsem na třídenní výlet do Anglie vyrazil s Honzou Židem, přičemž hlavním bodem byly právě dva dostihové dny ve Windsoru, které jsme proložili návštěvou dostihů v Lingfieldu. Na konci roku 2024 se totiž do Windsoru vrátily překážkové dostihy, které se tam výjimečně konaly v letech 2004 a 2005, kdy nedaleký Ascot procházel rekonstrukcí, nicméně pravidelný překážkový provoz byl přerušen už v roce 1998.

v lednu doprovázeli jezdce do paddocku členové Windsor Ceremonial Light Cavalry, foto: Jaroslav Fabris

Roviny stále hrají ve Windsoru prim, když jim patří 22 z 26 letošních dostihových dnů, ovšem na dotacích se nejvíce rozdělí právě při lednových překážkových dostizích. Druhý ročník lednového mítinku nesl název Berkshire Winter Million, přičemž se konal od pátku do neděle a kromě dvou dostihových dnů ve Windsoru zahrnoval také sobotní Ascot. Na dotacích se během něj rozdělilo 1,25 miliónu liber, přičemž na samotný Windsor připadla částka přes 800 tisíc. Dostihy tak přilákaly kvalitní konkurenci, když ve Windsoru byl největší hvězdou předloňský vítěz Ryanair Chase Protektorat, který dle předpokladů obhájil loňské vítězství.

lednový vítěz z Windsoru Protektorat, foto: Jaroslav Fabris

Samotná dráha je specifická svým tvarem, když má tvar osmičky. Jinak ale neobsahuje výraznější převýšení a cílová rovina měří bezmála kilometr. Rovinové dostihy se tam ovšem konají maximálně na vzdálenost 2300 metrů, aby se koně vyhnuli ostřejšímu oblouku za cílem. Za zmínku stojí také doprava na závodiště. V lednu jsme totiž cestovali hromadnou dopravou, přičemž vlak vás doveze poblíž nábřeží, odkud zbytek cesty můžete absolvovat lodí. Ty na závodiště vyráží v častých intervalech, plavba trvá zhruba 10 minut a zpáteční jízdenku pořídíte za 9 liber.

loď pro návštěvníky závodiště ve Windsoru, foto: Jaroslav Fabris

Minulé pondělí jsme do Windsoru vyrazili autem, a i když jsme závodiště opouštěli zhruba půl hodiny po posledním dostihu, parkoviště stále bylo minimálně z poloviny plné. Diváky totiž k návštěvě lákali nejen samotné dostihy, ale také doprovodný program. Dostihový den totiž nesl název „Country & Western – Monday Night Racing“, což bylo znát na první pohled. Značná část publika totiž přišla v kovbojských kloboucích, které bylo možné zakoupit i na závodišti, a za zvuků country jste se mohli zúčastnit i výuky tanců. To hlavní ale přišlo až po půl deváté, tedy po odběhnutí závěrečného dostihu. Na pódiu blízko paddocku totiž vystoupila kapela a početná návštěva se evidentně dobře bavila.

koncert poblíž paddocku ve Windsoru, foto: Jaroslav Fabris

Pondělí se přitom nezdá jako ideální den na večerní párty. Ve Windsoru mají ovšem vybudovanou dlouhou tradici a především místní se evidentně naučili, že na začátku týdne vyrážejí na závodiště za zábavou. Na jednom ze stanů na závodišti se nachází slogan „Home of Monday Night Racing“, což platí dokonce už od 60. let minulého století. Večerní dostihy se zpravidla konají od května do září a často mají různá témata doprovázená živou hudbou. Například týden po naší návštěvě proběhla „ABBA Party Racenight“. Windsor tedy názorně ukazuje, jak na závodiště přitáhnout co nejvíce lidí, a že nemusí jít jen o skalní turfmany.

paddock ve Windsoru, foto: Jaroslav Fabris

Večerní dostihy s doprovodným programem každopádně není něco, čím by byl Windsor výjimečný. Stejný recept totiž minulý týden volilo i závodiště v Sandownu, kam jsme se vypravili po středečních dostizích v Goodwoodu. Název „Billy Ocean – Live After Racing“ totiž zahrnoval šestici rovinových dostihů, z nichž ten poslední se odběhl v půl deváté, a následoval koncert 76letého Billyho Oceana. Zpěvák, jehož styl je charakterizován jako kombinace soulu, popu a R&B s prvky disca či funku, byl na vrcholu slávy v 80. letech. Byť přiznávám, že pro mě se jednalo o nové jméno, o jeho úspěšné kariéře svědčí, že to dotáhl k zisku Grammy i na první místo britské hitparády.

koncert Billyho Oceana v Sandownu, foto: Jaroslav Fabris

Dění po dostizích jednoznačně dokazovalo, že má stále početné příznivce. Pódium stálo před paddockem, který se tak po dostizích otevřel divákům, z nichž ti nejaktivnější sprintovali pro nejlepší místa. Nás po dlouhém dnu čekala ještě hodinu a půl dlouhá cesta na ubytování, takže jsme jen nasáli atmosféru z úvodu devadesátiminutového vystoupení. Pohled na parkoviště každopádně prozrazoval, že počet diváků, kteří zůstali na koncert, byl ještě vyšší než ve Windsoru. Koneckonců už samotné vstupné napovídalo, že fanoušci Billyho Oceana jsou tentokrát hlavní cílovkou. Zatímco totiž obvyklé vstupné na večerní dostihy v Sandownu stojí 22 liber, tentokrát začínalo na 55 librách. Na druhou stranu panovaly ideální podmínky pro příjemně strávený večer, když nabídka občerstvení byla široká a nechyběla balená voda zdarma.

paddock v Sandownu, foto: Jaroslav Fabris

Samotný dostihový program se skládal z provozních dostihů, nicméně Sandown je závodištěm, kde se utkává i absolutní špička na rovinách i překážkách. Hostí totiž jeden rovinový a čtyři překážkové dostihy kategorie Gr.1, takže dle celkového počtu dostihů nejvyšší kategorie mu mezi britskými závodišti patří pátá příčka. Rovinovým vrcholem je před měsícem odběhnuté Eclipse Stakes, jehož listina vítězů dokládá, že nejde o ledajakou Gr.1. Koneckonců loni bylo Eclipse Stakes sedmým nejlépe hodnoceným dostihem světa

tribuna v Sandownu, foto: Jaroslav Fabris

Překážkovému programu vévodí prosincová Tingle Creek Chase, která je jedním z největších dostihů pro dvoumílové steeplery. Rovinový ovál má délku zhruba 2600 metrů a koně prověří především 800 metrů dlouhá cílová rovina, která z většiny stoupá. Z dráhy pro steeplechase stojí za vypíchnutí takzvané „Railway Fences“, tedy tři steeplechase skoky na protilehlé rovině, jejichž specifikum spočívá v krátkém rozestupu.

dráha v Sandownu, foto: Jaroslav Fabris

Když se vrátím k minulé středě, my jsme stihli zhlédnout poslední čtyři dostihy, přičemž první z nich nesl zajímavou českou stopu. Debutoval v něm totiž Dancing Dunes, který je odchovancem Barbary Holubové a polobratrem letošního vítěze Deutsches Derby Dardanose. V Sandownu sice v šestičlenném poli stačil jen na páté místo, ale více by měl nepochybně ukázat později na delších distancích.

Dancing Dunes po pátém místě v Sandownu, foto: Jaroslav Fabris

Jak už je v úvodu zmíněno, mimo dostihové dny jsme navštívili další tři závodiště. Chronologicky nejdříve jsme zamířili do Fontwell Parku. Tam jsme se při návštěvách Anglie poprvé setkali s tím, že nám žádná dlouhá prohlídka závodiště nebyla umožněna, byť nutno dodat, že komunikace zaměstnance závodiště byla slušná a zval nás na nejbližší dostihový den. Jeho termín byl vzdálený ještě měsíc, přesto na závodišti běžely závlahy a dráha vypadala připravená. Dodávám, že Fontwell je překážkové závodiště a tamním vrcholem jsou únorové National Spirit Hurdle (Gr.2).

tribuna a dráha ve Fontwell Parku, foto: Jan Červenka

Zavlažovalo se také v Brightonu, kde v době naší návštěvy do nejbližších dostihů scházel týden. Tamní dráha je naopak určena výhradně rovinám a nehostí žádný black-type dostih, nicméně patří k těm nejspecifičtějším. Nejedná se totiž o uzavřený ovál, nýbrž o zhruba 2400 metrů dlouhý několikrát lomený rukáv, který z velké části lemuje přilehlou silnici. Po celé délce je navíc zvlněná, když nejvyšší a nejnižší bod dělí zhruba 30 výškových metrů. Nachází se přitom na kopci, a protože Brighton je přímořské město, účastníci dostihů se často musí vyrovnávat se silným větrem.

dráha v Brightonu, foto: Jaroslav Fabris

Zhruba za půl hodiny se z Brightonu dostanete do Plumtonu, který hostí pouze překážkové dostihy, z nichž žádný nevlastní status Grade nebo Listed. S délkou oválu necelých 1800 metrů se jedná o jednu z nejmenších překážkových drah. V závěru koně prověří stoupání, které tak řadí Plumpton mezi závodiště se zvlněným profilem. Každopádně když jsem před deseti lety poprvé navštívil Anglii, první tamní dostihy jsem viděl právě v Plumtonu a závěrečný stoupák mi přišel opravdu výrazný. Nyní ale můžu dodat, že v anglickém kontextu nejde o nic výjimečného a lze najít několik extrémnějších příkladů.

tribuna v Plumptonu, foto: Jaroslav Fabris

Letos najdeme v tamním kalendáři 18 dostihových dnů, což je podobný počet jako na výše zmíněných drahách. Nejbližší z nich připadá až na 20. září, přesto i v Plumtonu kvalita dráhy výrazně kontrastovala s okolními travnatými plochami. Péče o dostihové dráhy je tedy v Anglii opravdu příkladná, přestože klimatické podmínky jí aktuálně vůbec nepřejí. Červenec byl totiž v jižní Anglii nejsušší měsíc od začátku měření v roce 1836, když v řadě regionů nebyl za celý měsíc naměřen ani 1 milimetr srážek, úhrn tak činil zhruba 1 % normálu. Pro srovnání Česko má za sebou také suchý červenec, přesto u nás průměrně napadlo 51 milimetrů srážek.

dráha v Plumptonu, foto: Jaroslav Fabris

Tolik tedy mé třetí a poslední ohlédnutí za nedávnou návštěvou Anglie, které znovu nabobtnalo do délky, s níž jsem původně nepočítal. Každopádně doufám, že nabídlo pár zajímavých postřehů a třeba i inspiraci pro české dostihy.

vážnice v Sandownu, foto: Jaroslav Fabris